Co bych řekla, ale nemůžu? To, jací jsou všichni idioti! Samozřejmě, jsem slušně vychovaná dívka, která to nikdy neřekne.
Neřeknu své učitelce na Etiku, že se chová jako idiot, když mi strhne body za to, že mi ve větě chybí slovo "einer", které stejně nic neznamená ale mně se díky tomu sníží známka o stupeň.
Neřeknu svému otci, K. ani I., že to s tou vánoční náladou fakt přehánějí a to počítadlo co mají na mobilu ukazující na vteřinu přesně kolik času nám zbývá od Vánoc je skutečným vrcholem idiocie.
Mimo to jim taky neřeknu, že o nich v duchu přemýšlím jako o idiotech, protože se mě snaží přesvědčit, že Ježíšek existuje.
Taky tátovi nikdy neřeknu, že je idiot, protože je to homofob. Dobře, tak nějak předpokládám, že mu to jednou řeknu.
Nidky nevynadám svojí mámě za to, že se mnou jedná jako s idiotem, i když vím, že by s tím stejně nepřestala.
Katharína se nikdy nedozví, že ten kluk co jí nechal dle mého názoru není idiot. Prostě se k sobě nehodili, to se stává.
Také ovšem říkám mnoho věci, které můžu.
Svému bratrovi nadávám do idiotů, když si při telefonátu s idi ehm, naším otcem, stoupá před moje dveře.
Lidem v mojí třídy zase mileráda vynadám za to, že se mnou jednají jako s idiotem, nebo někým méněcenným jenom proto, že jim občas nerozumím.
Řeknu Antonii, že se chová jako naprostý idiot, snaží-li se přesvědčit naší fyzikářku aby si s ní plácla.
A vůbec, slovo idiot mou myslí proběhne dost často, i když o poznání méně často ho řeknu nahlas. Komu byste chtěli nadávat/nadáváte do idiotů vy?