12. května 2014 v 18:08 | lilienviv
|
Když mi bylo pět, slyšela jsem ve zprávách, že si v pražském aquaparku někdo "rozřezal na tobogánu zadek" kvůli špatné konstrukci. Od té doby asi do deseti let jsem měla z tobogánů hrůzu, teď už k nim mám jenom respekt (a pro jistotu nechávám jezdit bráchu jako prvního). Jeden z nejstarších snů který si pamatuji je moje noční můra o tobogánech.
Mohlo by být tak šest? Sedm? Tak nějak. V noci jsem se probudila spocená a vystrašená. Ve snu jsem se řítila žlutým tobogánem. Sama. Kolem mě byl nějaký les a já jsem věděla, že až dorazím dolů, sní mě ježibaba (ano, pohádku O Jeníčkovi a Mařence jsem vždycky nesnášela, ale já se bála snad všech Grimmovek). Najednou do tobogánu skočil můj táta a pevně mě držel. Říkal: "Neboj se, neboj, já tě nepustím, něco vymyslíme, nic se nestane." Potom od někud vytáhnul takový ten velký kruh co se na něm sjíždí tobogány. A tak jsme jeli, jeli... A už jsme byli skoro dole, už jsme viděli ty ježibaby a najednou řekl táta: "Víš co? Jsi velká holka, ty to zvládneš." A byl pryč. Ani ne týden na to nám táta řekl že odchází. I když se nakonec po půl roce vrátil (aby byl věrný jenom rok a po třech letech znova - už na trvalo - odešel), tahle noční můra mě děsí do dnes. I když, tenkrát v tom snu jsem z toho, že mě opustil byla překvapená. Dneska si uvědomím, že je to sen. A pak stačí opakovat: "Já to zvládnu i bez něj, i bez něj" a nakonec ježibaby přeskočím (spíš přeletím) a řítím se dál. I když je zajímavé, že v tom snu pořád vypadám stejně. Jako ta šestiletá holka. Jenomže, tahle noční můra se už vyplnila. Tak proč bych se jí měla bát?

Já mám taky trošku strach z tobogánu ale spíš z těch co jsou venku protože na našem koupáku dali jedny děcka na tobogán žiletky a 2 holky se hrozně pořezaly.