Čočková odysea (aneb After-Easter report)

2. května 2014 v 18:48 | lilienviv |  Deníček
"Já chci taky! Hej, neber mi to!" Ozvalo se za mými zády.
Jůlie se rozbrečela. Fakt super. Beru jí do náruče, holkám seberu toho petšopáka co se o něj rvou a přísně se na ně podívám. "Okamžitě toho nechte! A vypněte tu televizi..." Sofi vstává a vypíná jí. "Andi, podej mi tu chůvičku, prosím."

Přiložím si chůvičku k uchu, houpu Julču a poslouchám.
"Ty ses úplně zbláznila, obešla jsi mě!"
"Prosím tě, vždyť jsem ti o tom řekla..."
"Co když to teď bude chtít i B?" "Prosím tě, ten? Přece jí to nemůžeš udělat!"
"Ale můžu a udělám! Ty mi nekecej do výchovy!"
"Hele, uklidni se. Ona s nimi nemá problém, sluší jí to, víš jak bez těch brejlí prokoukla?"
"Je to moje rozhodnutí, nekecej mi do toho!"
"A máš vůbec nějakej důvod pro to jí to zakázat?"
"Já nepotřebuju důvod! Já jsem její matka a jak řeknu, tak bude! A že prokoukla? Ona by se měla přestat cpát! Jí se smějou protože je tlustá, ne proto, že má brejle!"

Jůlinka se v mojí náruči začala vrtět. Otevřela jsem dveře a postavila jsem se před zrcadlo. Podívala jsem se na sebe. Ne, rozhodně nejsem tlustá, problesklo mi hlavou. Možná mám pár kilo navíc, ale tlustá nejsem, mami. Zesílila jsem chůvičku a položila ji na stůl. Vrátila jsem se k zrcadlu a zamávala do něj. "Kdopak to tam je? Která holčička se tam na nás směje?" Julča řekla něco jako "ba tata" a začala se řehtat. "Jo jo jo... Chceš do klece?" Vrhla a mě pohrdavý pohled. "Dobře, tak do klece ne..." Vzala jsem chůvičku a vrátily jsme se do obýváku. Posadila jsem se do prostřed místnosti. Jůlinka odlezla za Sofkou a Anďou. Už si zase spokojeně hrály. Dala jsem si chůvičku zpátky k uchu a zase se zaposlouchala.
"Ty seš opravdu hrozná."
"To ale není tvůj problém. Čau"

Se smutkem v očích jsem se podívala na kontaktní čočky položené na poličce. Neklaplo to. A já jsem v to tolik doufala.



O jeden a půl dne dříve


"Danuš, ty se tak máš, že můžeš nosit čočky." řekla jsem a se závistí v očích jsem se podívala na svojí tetu, která si čočky právě nasazovala.
"Proč ty vlastně čočky nemáš?" řekla zamyšleně.
"Máma tvrdí, že nemá nervy na to, mě to učit..."
"A co kdyby jsme zítra zajely do optiky a nějaký tam koupily?"
"To by šlo, ale měla by jsi to říct mámě, aby se moc nenaštvala..."
"Tak jo, tak zítra pojedem".

Další den jsme do optiky zajely, čočky koupily a pak už jsem jen cvičila, cvičila a cvičila. Nandat vyndat, nandat, vyndat. Už mi čočky nedělaly nejmenší problém. A pak přišel ten hovor. Máma to prostě zamítla. Asi si říkáte, copak jí to Dana neřekla? Ovšem že řekla. Ale neřekla, že koupíme měsíční (myslela že je to jasně, přece nekoupíme jenom na jeden den!) a máma myslela "jen-tak-na-zkošku-abyste-pochopily-že-je-tak-blbá-a-čočky-nosit-nemůže. Tím že jsem do bez nějakých větších karambolů (to že jsem kýchla a čočka mi vyletěla z oka se nepočítá :D) zvládla.

(Aby jste viděli, že nejsem zas tak pesimistická. Veverka v londýnském parku :D)


Den po tomhle telefoním hovoru si mě a bráchu měla máma vyzvednout. Ještě tu byla malililililililikatá naděje, že se třeba umoudří. Přijela, všechno zkritizovala (ty jsi tady určitě přibrala - nepřibrala, vážila jsem se, ty jsi vošklivá, fuj, proč seš tak zmalovaná - ehm, bíbíčko a řasenka? Are you fuckin' kiddin' me? :D) a zeptala se: "Kde máš čočky?"
"V očích."
"VYNDAT!!!"

Tak jsem si došla k zrcadlu, čočky jsem si vyndala a dala jsem je do pouzdra. Najednou máma: "Ty jsi je tam určitě nedala!" A začala se mi sápat po čočkách, že je půjde lovit.

Já, hlasem o oktávu výš než obvykle: "Jdi si aspoň nejdřív umýt ruce!" Tak šla.

Když přišla, začala šátrat až tu levou našla. Tak jsem si to chtěla vzít a ona začala hledat pravou. Říkám jí: "Myslíš že jsem si vyndala jenom jednu?
A ona: "N.! Ona tam není! N., podívej se, ona tam není!"
N. se smíchem říká: "Myslíš, že je jako pirát?" (udělá grimasu a zavře jedno oko) "Je tam, miláčku, klídek..."

A tak jsem potom ještě hodinu a půl co jsme jeli k tátovi poslouchala nadávky a výčitky, že jsem si dovolila nosit čočky. Čočky máma zabavila a řekla, že mi je nedá. Tak jsem se jí zeptala, jestli bych si je aspoň mohla vzít k tátovi. Ona, že prý se ho musí nejdřív zeptat, protože tomu to určitě taky bude vadit (obvykle o něm mluví, jako že by si o něj neopřela ani kolo a najednou hledá oporu u něj? :D). Tátovi to pochopitalně nevadilo. Aspoň někdo je u mě v rodině normální.

Ukřivděná a naštvaná jsem potom babičce a dědovi vykládala co se stalo. Dědu na nespravedlnost vůči jeho vnučce vážně naštvala. Táta mi slíbil, že chvíli počkáme jestli se máma umoudří a jestli ne, že s ní promluví.

Dneska mi volal a ptal se, jestli čočky nosím. Když jsem mu popravdě řekla, že mi je zabavila hned jak jsem dojeli do Německa, slíbil že jí zítra zavolá. Nevěřím tomu, že jí přesvědčí, nejsem blbá. Spíš věřím tomu, že se spojencem jako je táta najdeme i jiné řešení, i kdybychom měli mámu obejít (což nakonec asi vážně budeme muset udělat). Pro jistotu jsem ale čočky shovala do náhradního pouzdra, které mi prozřetelně dala teta Dana, kdyby se máma naštvala aby je nevyhodila do záchoda, jak mi pořád vyhrožuje.

Tohle bylo vážně vyčerpávající :D
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Markéta Markéta | 4. května 2014 v 11:11 | Reagovat

To je teda pjekně blbý ://

2 Sárinka Sárinka | 4. května 2014 v 16:19 | Reagovat

:'(

3 Cleo Cleo | Web | 18. května 2014 v 11:27 | Reagovat

Páni, fakt dobře napsaný. S těma čočkama mě to mrzí, já je umím nosit, ale prostě mě to štve, i když s nima krásně vidím. :) Ale brýle nenosím z popudu, takže... u mě to zase není takový rozdíl a hlavně není poznat, že je mám. :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama